— HRA S MARCEBILOU KRUŠNOHOŘÍM —

Legenda o Marcebile

Kdysi dávno žila v Krušnohoří překrásná panna Marcebila. Přebývala na zámku svého otce na hoře zvané Bartelwulfenberg. Mnoho mládenců, rytířů a hornických obchodníků ji žádalo o ruku. Ona však měla jasno v lásce své. Tou byl mládenec Siegfried z panství v Sonnenbergu (Výsluní). Otec Marcebilin byl ale přesvědčován svým sousedem, rytířem Kunem z hrádku Hassberg, k rodinnému obchodu a provdání Marcebily výměnou za ochranu jeho rýžovišť a štol. Marcebila odmítala a odešla do kláštera v Kadani.

Po návratu oznámila otci, že si do roka musí vzít Siegfrieda, protože se s ním tajně zasnoubila. Kuno nepřenesl přes srdce štěstí snoubenců a v záchvatu žárlivosti v rytířském turnaji, který následoval po svatebním obřadu, novomanžela probodl. Marcebila se vrhla k smrtelně raněnému Siegfriedovi
a s posledním stiskem jeho života mu sundala rytířskou rukavici a nasadila si ji sama. Opustila rodný zámek a navždy zmizela
do temných hvozdů. Její pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Divoká bouře pobořila zdi hradu Hassberg a proradný Kuno byl spálen ohnivým jazykem, který se zjevil z hloubi Krušnohoří.

Tajemno ke krajině Krušných hor neodmyslitelně patří, a není proto divu, že se tajemné příhody ze zdejších lesů, luk, roklí
a starobylých hornických děl objeví tu a tam mezi lidmi. Duchů 
a bytostí mají Krušné hory více, ale jedna mezi ostatními kraluje, jak četností výskytu v kronikách, tak přímo v krajině. 

Je sympatické, že nejznámější legendou Krušných hor je žena, dívka. Jmenuje se Marcebila, někde jí říkají Marybila
či Mařebila. Stejně jako se mění její jméno, mění se i její podoba.

Pro někoho je vysoká hubená stařena, pro někoho selka či křehká dívka. V čem se ale všichni shodují, je barva jejích vlasů. Jsou tmavé a prolínají se s jejím mlžným závojem. V roce 2012 byla lidmi v anketě vybrána patronkou Krušných hor.

Vládkyně Krušnohoří dnes?

Hledači Marcebily vypozorovali, že je to rozervaná žena okolo třiceti let, která žije povětšinou o samotě, protože je ovlivněna svoji kletbou. Svůj hlavní životní boj tak svádí se samotou
a anonymitou, uzavřeností lidí a strachem z neznáma. 

Kvůli své samotě se cítí vnitřně prázdná a potřebuje nutně zaplnit příběhy, které by rozechvěly její srdce a duši. Když ji potkají lidé a popovídají si s ní, sdílí s ní své zážitky, je šťastná
a spokojená. 

Pokud ale kolemjdoucí Marcebilu odbude, se zlou se potáže.